Způsobilost k právním úkonům a způsobilost být účastníkem řízení

     Způsobilost fyzické osoby mít  práva a  povinnosti  (právní subjektivita)  vyjadřuje,  že fyzická osoba je subjektem práva.  Vzniká  narozením, je pro všechny rovná a nemůže být omezena.

     Způsobilost k právním úkonům (dříve označovaná jako „svéprávnost“) je způsobilost  fyzické osoby  vlastními  právními  úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.

     V plném rozsahu vzniká zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Úplnou způsobilostí  (plným rozsahem) k právním úkonům je třeba rozumět možnost vlastním jednáním provádět všechny právní úkony.    Nezletilí mají ze zákona  omezenou způsobilost k právním úkonům. Mají způsobilost k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Ostatní právní úkony za ně činí jejich zákonní zástupci.

     Není vyloučeno, aby způsobilost nezletilého byla dále omezena, popř. aby nezletilý byl způsobilosti  k právním úkonům zbaven.

     Způsobilost být účastníkem  civilního řízení (procesní subjektivita) znamená právní způsobilost být nositelem procesních práv a povinností. Občanský soudní řád odkazuje do sféry práva hmotného a přiznává  způsobilost být účastníkem řízení každému, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, tedy právní subjektivitu.

     Procesní způsobilostí se rozumí způsobilost vykonávat samostatně procesní úkony, neboli způsobilost před soudem samostatně jednat. Zákon přiznává procesní způsobilost každému v tom rozsahu, v jakém má způsobilost k právním úkonům. To znamená, že v plném rozsahu nabývají fyzické osoby této způsobilosti zletilostí.

     Právní úkon  je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy  s takovým projevem spojují.

     Právním úkonem je jen takové jednání, které  odpovídá této definici. Pokud této definici neodpovídá, není vůbec právním úkonem (dříve se hovořilo o činění). Příkladem  může být odeslání splátky dluhů.

     Právní úkon je neplatný :

1.   Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

2.   Neplatný  je  také  právní úkon, který  svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo  jej  obchází  anebo se příčí dobrým mravům.

3.   Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.     

     Zde se jedná o nedostatek způsobilosti k právním úkonům. Ten přichází v úvahu pouze tehdy, je-li účastník právního úkonu rozhodnutím soudu zbaven nebo omezen ve způsobilosti  k právním úkonům. Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům může nastat výlučně jen výrokem soudu.

4.   Neplatný je právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji  činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

     Zde jde o jednání v duševní poruše, aniž by soud rozhodl o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům. Může jít zejména o případ přechodné poruchy anebo o případ, kdy  jednání bylo uskutečněno ještě předtím než bylo vydáno soudní rozhodnutí o omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům.  Zda jde o takový případ, je třeba vždy zvláště prokazovat. Neplatnost právního úkonu osoby jednající v duševní poruše vyžaduje  bezpečné zjištění  o tom, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout.

Mgr. Lucie   Ripová